Zalesňování a pěstování lesa

Pěstování lesa je důležitý lesnický obor, který se zabývá péčí o lesní porosty od jejich vzniku až po smýcení. Součástí takto široce definovaného oboru jsou jednotlivé podobory: semenářství, školkařství, zakládání, obnova a výchova lesních porostů (obnova lesních porostů). Jde o soubor biotechnických opatření, která směřují k ekonomickému využívání dřevin a biocenózy (biocenóza) lesa.

Současná podoba lesů ve střední Evropě se začala vytvářet v polovině 18. století radikální přestavbou tehdy již degradovaných a devastovaných porostů či spíše porostlin, které začaly v  krajině převažovat v důsledku neregulované těžby, později i velkoplošných těžeb. Rozvíjející se hutnický a sklářský průmysl vyžadoval stále větší přísun dřevěného uhlí, s růstem počtu obyvatelstva a rozrůstáním měst se zvyšovaly nároky na dodávky palivového a stavebního dříví. Pod sílícím tlakem průmyslové revoluce mizely poslední zbytky původních lesů, ale nikdo se nestaral o jejich obnovu.

Osvícení panovníci Marie Terezie a Josef II. i osvícení vlastníci lesů si začali uvědomovat vážnost situace a hledali řešení. Tehdy kromě vydání patentů a nařízení o nakládání s lesy byla pro počínající cílevědomé lesní hospodářství formulována jasná společenská objednávka: vypěstovat dostatek kvalitního stavebního a palivového dříví a pro vlastníky lesů zvýšit výnos z lesního majetku.

Vznikající profese lesníků se nadšeně chopila iniciativy a začala lesy přetvářet podle principů odvozených z představ o vývoji lesa na holině. Umělá obnova lesů smrkem jako stanovištně nenáročnou, rychle rostoucí dřevinou poskytující dřevo vynikajících užitných vlastností, byla jedinou možnou cestou, jak za relativně krátkou dobu výrazně zvýšit výnos ze zdevastovaných lesních majetků.

Tak vznikl a v praxi se uplatňoval systém „normálního pasečného lesa“, který byl charakteristický holosečným způsobem obnovy a umělou výsadbou smrku nebo borovice. Tento systém se uplatňoval po jistou dobu ve všech středoevropských lesích v duchu nauky o čistém výnosu z půdy a saského smrkového hospodářství jako schéma redukující v té době zcela nepřehlednou rozmanitost přírody. To je odkaz našich pradědů, kteří dokázali na základě velmi nedokonalých znalostí a primitivními prostředky zvýšit lesnatost našich zemí za 150 let z asi 12,5 % na téměř 30 % na počátku 20. století.

Výsledkem lesnické činnosti 19. století byl v naprosté většině les pasečný ve své holosečné formě s převládajícími monokulturami smrku a borovice. Avšak již v jeho průběhu se ukázalo, že tyto lesy daleko více podléhají různým přírodním kalamitám než porosty smíšené, s druhovou skladbou, která se přibližuje skladbě přirozené.

Dnes stále ještě převažující názor o převaze jehličnatých monokultur již neodpovídá skutečnosti. Jestliže budeme lesy posuzovat z hlediska smíšenosti, pak situace není zdaleka tak špatná. Existují různá kritéria, podle nichž lze klasifikovat smíšenost porostů. V podmínkách České republiky se nejčastěji používá třídění podle zastoupení dřevin (případně podíl zásob dříví jednotlivých dřevin na celkové zásobě). Za čisté jehličnaté monokultury se považují porosty, v nichž příměs listnáčů je menší než 25 %, takových porostů je u nás 31 %. Naopak porostů listnatých s příměsí jehličnanů menší než 25 % je 13 %. Lesů smíšených je dnes již 56 %.

Během historického vývoje se postupně prosadilo víceúčelové pojetí funkce lesů v krajině a v životě společnosti. Proto i pěstování lesů musí brát zřetel nejen na produkci dřeva, ale i na funkce ostatní, ekologické a sociální, včetně ochrany přírody, zachování biologické a ekologické diverzity a genových zdrojů, důležitých pro udržení a další rozvoj lesů. Se zřetelem na tyto funkce lesů se diferencují postupy hospodaření v lesích.

Jedním ze základních cílů, které lesní hospodářství sleduje, je zvýšení obecné stability lesních ekosystémů, což je jeden ze základních předpokladů cílevědomého hospodaření v lesích. Za vhodný nástroj pro dosažení těchto cílů se v současnosti považuje ekologicky orientované lesní hospodářství, které je ztotožňováno s koncepcí lesního hospodářství přírodě blízkého. Jde o takovou strategii hospodaření v lesích, kdy se les chápe a posuzuje jako ekosystém a člověk optimálně využívá přírodních sil a zákonů tak, že les může trvale plnit požadované funkce za minimálního vnosu dodatkových energií. Základem pro diferencované hospodaření podle stanovištních podmínek se stala typologie lesů (typologie lesa).

Jak již bylo naznačeno, jedním ze základních problémů lesního hospodářství je úprava druhové skladby, která se má v souladu s tendencemi ekologicky orientovaného pěstování lesů, postupně přibližovat skladbě původních lesních ekosystémů. Jde především o redukci zastoupení smrku a zvýšení podílu listnatých dřevin. S tím souvisí řada problémů, zejména zabezpečení potřebného množství reprodukčního materiálu, propracování a ověření metodických postupů obnov a přeměn lesích porostů, legislativní opatření a uplatňování vhodných ekonomických stimulů, řešení problému škod zvěří na lesních porostech atd. K žádoucímu cíli, lesům s druhovou skladbou zhruba 60 % jehličnanů a 40 % listnáčů, bude možno dospět až v dlouhodobém časovém horizontu, prakticky až po uplynutí celé jedné doby obmýtní, tj. asi za 100–150 let.

Nástrojem k tomu je i ustanovení lesního zákona o povinné výsadbě minimálního podílu melioračních a zpevňujících dřevin (Meliorační a zpevňující dřevina) (hlavně listnáčů a jedle) při obnově lesních porostů. Úpravám druhové skladby lesních porostů se přizpůsobují i hospodářské způsoby a formy. Výrazně se zvyšuje využívání podrostního způsobu hospodaření (podrostní způsob hospodaření) a narůstá podíl přirozené obnovy. Ovšem v řadě případů bude nutné kombinovat přirozenou obnovu s umělou, a to především tam, kde některé dřeviny z původní druhové skladby zcela chybí.

Stabilita a kvalita lesních porostů závisí na jejich výchově v mládí. Proto lesní zákon stanovuje jako jeden ze závazných ukazatelů pro lesy státní a obecní minimální plošný rozsah výchovných zásahů v porostech do 40 let. Rovněž konstatuje, že vlastník je mimo jiné povinen vychovávat lesní porosty soustavně a včas, tak aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa.

Velké množství výchovně zanedbaných porostů se stalo jedním z klíčových problémů lesního hospodářství na počátku 90. let 20. století. Příčinou byl vysoký podíl nahodilých těžeb (nahodilá těžba) v 70. a 80. letech 20. století, které se musely přednostně zpracovat, a výchova porostů se zanedbávala.

V průběhu 90. let i v současné době se daří tyto disproporce vyrovnávat. Výchova lesních porostů vytváří spolu s dalšími biotechnickými opatřeními ucelený systém, který zvyšuje stabilitu lesních ekosystémů, jejich biodiverzitu, je nástrojem pro úpravu druhové skladby a prostorové výstavby porostů.

V intenzivním hospodářství je umělá obnova lesa nevyhnutelná a k tomu je nutné také pěstovat semenáčky (semenáček) a sazenice, což probíhá v lesních školkách. Před zalesňováním holiny je třeba plochu připravit tak, aby vznikly optimální podmínky pro zakořenění a růst stromků.

Především je potřeba odstranit z lesní paseky klest z pokácených stromů, aby měly nové rostliny dostatek místa pro svůj růst. V místech, kde nevznikne nový les přirozenou cestou, je potřeba nové stromky uměle vysázet. K výsadbě se používá nejčastěji ruční nářadí (motyky, sekeromotyky nebo sazeče). Holina po těžbě musí být podle lesního zákona zalesněna nejpozději do dvou let od svého vzniku.

K obnově lesa a zalesňování lze použít pouze reprodukční materiál jednotlivých druhů lesních dřevin, který splňuje podmínky přenosu pro konkrétní místo výsadby a u něhož je doložen původ. Reprodukčním materiálem jsou sazenice nebo semena lesních dřevin. Při zalesňování zajišťuje vlastník lesa zpracování projektu zalesnění, který obsahuje skladbu dřevin podle druhů a jejich množství.

Počet a kvalita sazenic, popřípadě stromků jednotlivých druhů lesních dřevin se volí tak, aby bylo dosaženo zajištěného lesního porostu a vytvořeny předpoklady k dosažení druhové skladby porostu dané pro cílový hospodářský soubor. Minimální počty jedinců jednotlivých druhů dřevin na jeden hektar pozemku při obnově lesa a zalesňování stanovuje vyhláška č.139/2004 Sb., příloha 6.

Za obnovený nebo zalesněný je pozemek považován tehdy, roste-li na něm nejméně 90 % minimálního počtu životaschopných jedinců rovnoměrně rozmístěných po ploše. V tomto množství může být maximálně 15 % pomocných dřevin, kterými se rozumí ty druhy lesních dřevin, které nejsou pro daný cílový hospodářský soubor uvedeny mezi dřevinami základními nebo melioračními a zpevňujícími. Holina musí být do sedmi let od svého vzniku zajištěna.

Při posuzování zajištěnosti lesního porostu (zajištěný lesní porost) se hodnotí, zda stromky vykazují trvalý výškový přírůst, jsou po ploše rovnoměrně jednotlivě nebo skupinovitě rozmístěny a jejich počet nepoklesl pod 80 % minimálního počtu pro obnovu nebo zalesnění a zda jsou odrostlé negativnímu vlivu buřeně (buřeň) a nejsou výrazně poškozeny.

Výchova lesních porostů (výchova porostů) je soubor pěstebních opatření, při nichž se podporuje rozvoj hospodářsky významných vlastností lesních dřevin. Cílem výchovy lesních porostů je zejména zvýšení celkové produkce porostů, zvýšení odolnosti porostů, zkvalitnění porostu (odstraňováním nekvalitních stromů), zlepšení zdravotního stavu lesa likvidací napadených, poškozených a nemocných stromů, zajištění ostatních mimoprodukčních funkcí lesa. Obnova lesa je souhrn pěstebních opatření v procesu nahrazení stávajícího, zpravidla dospělého lesa, novým pokolením lesních dřevin.