Život stromu

Počátek života budoucích stromů se skrývá v lesním osivu tj. v semenech nebo plodech lesních dřevin. Ta se sbírají v době, kdy semeno je natolik zralé, že jeho zárodek je schopen vyklíčit (tzv. plná zralost). Převážná většina semen se sbírá na podzim (např. dub, buk, jedle, javory, aj.), ale také v zimě (např. borovice, smrk, modřín, lípa). Samotný sběr pak probíhá pod jednotlivými stromy nebo z pokácených stromů, případně ze stojících stromů. Poslední metodu sběru vykonává specializovaný stromolezec. Dříve využívané stromolezecké stupačky, které poškozovaly kůru, se dnes již nahrazují lanovými smyčkami a dalšími šetrnými pomůckami, které jsou ke kůře stromu citlivější. 

Někdy se semínka vysévají do připravené půdy přímo v lese, ale zpravidla se převážně sejí v lesních školkách (lesní školka), což jsou pozemky se zařízením sloužící k produkci sadebního materiálu. Zde tedy odbornou péčí a příznivými podmínkami se ze semínek stanou za pár let sazenice vhodné k výsadbě. Ve školkách se pěstují buď sazenice prostokořenné (bez zemního balu, mají obnažené kořeny) nebo krytokořenné (kořeny jsou obaleny). Prostokořenné sazeničky (sazenice prostokořenná) se vyzvedávají ze záhonů lesních školek ve věku 2 – 5 let a ihned se vysazují v lese. Při výsadbě je nutné chránit sazenice před vysýcháním (umístěním do stínu, založením sazenic do půdy na okraji porostu, aj.). 

U krytokořenných sazenic (sazenice krytokořenná) je výhodou jejich bal, který zamezuje šoku z přesazení a zvyšuje procenta úspěšnosti zakořenění a životaschopnosti sazenice. Sazenice se sázejí buď ručně pomocí sazečů a sekeromotyk nebo pomocí sázecích strojů.

Prostokořenné jehličnany jako je borovice, jedle a smrk je lépe sázet v jarních měsících a to z toho důvodu, že na rozdíl od listnatých dřevin na podzim a v zimě nekoření a mohly by tak snáze umrznout. Nejdříve se sází brzo rašící dřeviny, jako je modřín, javor a dále borovice, douglaska, habr, dub, smrk a jedle. U krytokořenných sazenic je vhodnou dobou pro výsadbu jaro a podzim, kdy je dostatek vláhy v půdě. Tam, kde jsou vhodné půdní podmínky a příznivé porostní klima, upřednostňují lesníci přirozenou obnovu lesa. Ta probíhá samovolným opadem semen z mateřského porostu na povrch půdy, jejich ujmutím a vytvořením nové generace mladých stromků. Ze semenáčků tak vyrostou životaschopní jedinci, o nichž hovoříme jako o tzv. přirozeném zmlazení (přirozené zmlazení).

Výsadbou, ale péče o dřeviny nekončí. Sazenice je potřeba chránit před poškozením zvěří (okus, ohryz) a to např. oplocením nově vzniklého lesa, případně individuální ochranou v podobě plastových chráničů, které se nasazují na jednotlivé stromky. Další možností je použití speciálních nátěrů odpuzujících zvěř, kterými se ošetří vrcholový výhon stromku.

Nepřítelem rostoucích stromků v počátku jejich vývoje je i tzv. buřeň, což jsou nežádoucí traviny a keře, které brání dřevině dostatečnému přísunu světla, vody a živin z půdy. Ochrana proti buřeni spočívá v mechanickém ožínání pomocí např. křovinořezů nebo chemickým postřikem prostřednictvím herbicidů, což jsou látky, které tlumí růst rostlin. I přes veškeré zásahy eliminující poškození sazenic, může dojít např. vlivem dlouhodobého sucha, k odumření některých jedinců. Proto je potřeba zalesněnou plochu neustále kontrolovat a uhynulé nebo poškozené sazenice nahradit sazenicemi novými. Odroste-li les počátečním nežádoucím vlivům, stane se z něj zajištěná kultura.

V průběhu vývojových fází porostu dochází v přirozených podmínkách k samovolnému proředění jedinců. Tzn., že méně konkurenceschopné a nemocné stromy odumřou a uvolní tak místo silným a zdravým jedincům. Aby však došlo k naplnění trvale udržitelného hospodářství a zajištění všech funkcí lesa, musí tento přirozený proces nahradit pravidelná odborná péče lesníků v podobě výchovy porostů. Výchova porostů zahrnuje výchovné zásahy, kterými se z porostu odstraňují nežádoucí jedinci a současně dochází k úpravě počtu dřevin na ploše.

V případě přirozené obnovy lesa (přirozená obnova lesa) provádí lesníci ve fázi nárostu prostřihávky (prostřihávka). Jedná se o redukci počtu jedinců na ploše za pomoci nůžek, křovinořezů a pilek. V mlazinách a tyčkovinách (tj. v mladých porostech do cca 7 let věku) se jedná o prořezávky (prořezávka), jimiž se snižuje hustota porostu a upravuje druhová skladba, kvalita jedinců a jejich zdravotní stav. U starších porostů hovoříme o tzv. probírkách, jejichž cílem je podpora produkce dřevní hmoty, zvyšování odolnosti proti abiotickým činitelům (vítr, sníh), udržení druhové skladby a zlepšení porostních podmínek. Intenzita probírek je zpravidla v intervalu 5-10 let s přihlédnutím k potřebám daného porostu.

Samozřejmě i v průběhu vývoje lesních porostů dochází k jejich ohrožení zejména hmyzími škůdci. Proto je potřeba provádět taková opatření, aby docházelo k redukci jejich výskytu (např. umisťování budek pro užitečné ptáky, kteří škodlivý hmyz účinně tlumí, v případě výskytu kůrovce instalovat do porostů lapáky a lapače a provádět jejich kontrolu).

Posledním zásahem, který ukončí život stromu, je jeho zmýcení nebo-li těžba. Pokud strom dosáhne určité věkové hranice, kdy přestane přirůstat jeho dřevní hmota a je stále náchylnější k různým chorobám a působení škůdců, hovoříme o tzv. mýtním věku. Mýtní věk je odlišný v závislosti na druhu dřeviny. U dubu je přibližně 120 let, ale u smrku a borovice je to podstatně dříve a může začínat již v 80 letech. Málo který lesník se tedy dožije celé vývojové fáze jednoho stromu, potažmo porostu. Proto je nutné při práci přemýšlet a uvažovat s výhledem na několik desetiletí dopředu a myslet tak na své nástupce, kteří budou jednou sklízet plody práce současných lesníků.