Lesní půda

Půda je nedílnou a významnou součástí lesních ekosystémů a má i rozhodující vliv na jejich stabilitu. Podle Kozáka^[1] půda vzniká jako důsledek vzájemného působení jednotlivých faktorů půdotvorného procesu: půdotvorného substrátu, klimatu, živých organismů, vody, člověka a reliéfu v čase. Půdotvorným procesem rozumíme výsledek geologického a biologického koloběhu látek v půdě. V podmínkách střední Evropy jsou půdotvorné faktory velmi různorodé i v rámci relativně malých vzdáleností. Příčinou je hlavně pestré geologické složení, velká členitost terénu s různými sklony a expozicemi a značné rozdíly v nadmořských výškách, z čehož pak vyplývají různé klimatické poměry. Uplatňuje se i různě vysoká hladina spodní vody a hospodářské zásahy člověka.^[2]

Půdu jako takovou můžeme definovat jako nejsvrchnější porézní vrstvu zemské kůry, jenž je složena z minerálních částic, organické složky, vody a vzduchu.^[3] Minerální složka vzniká postupným chemickým a mechanickým zvětráváním hornin zemské kůry.^[4] Organický podíl půdy zahrnuje složku živou (mikroorganismy, mezoedafon, makroedafon a živé podzemní orgány rostlin) a složku neživou (humus a půdní organickou hmotu v různém stupni rozkladných a syntetických přeměn), jenž vzniká po odumření organismů žijících v půdě nebo na jejím povrchu. Ve srovnání s minerální částí se jedná o výrazně méně zastoupenou složku, avšak s významným vlivem na půdní vlastnosti.^[5]

Specifikum lesních půd spočívá právě v přítomnosti humusu, jednoho z nejdůležitějších faktorů podmiňujícího půdní fyzikální, chemické a biochemické vlastnosti lesních půd. Nadložní humus vzniká postupným rozkladem (mineralizací) organické hmoty. Podle stupně rozkladu se člení na svrchní vrstvu F (drť – složena z hrubých polo rozložených částic, zpravidla s rozeznatelnou strukturou výchozího materiálu – listí, jehličí, dřevo) a spodní vrstvu H (měl – charakteristická převahou tmavé amorfní organické hmoty, zpravidla přes 70 %, u které již není možné rozeznat výchozí materiál.

Humusová forma je charakterizována podílem a mocností jednotlivých vrstev humusového profilu. Je určena rychlostí rozkladných procesů organické hmoty v závislosti na klimatických faktorech (klima), vlhkosti půdy, skladbě nadzemní vegetace, zastoupení půdních organismů, charakteru půdotvorného substrátu a přítomnosti antropických vlivů. Němeček^[6] rozlišuje tři základní humusové formy: mull, moder a mor.

Mull vzniká za nejpříznivějších klimatických a půdních podmínek, převážně na kyprých, živinami dobře zásobených půdách listnatých lesů. Moder se vytváří na středně bohatých půdách s příznivějšími podmínkami pro rozvoj edafonu. Typický je hlavně pro jehličnaté a listnaté porosty s podrostem (podrost) trávy. Mor vzniká na stanovištích s nepříznivými podmínkami pro rozklad a transformaci organické hmoty, převážně na mělkých, chudých a silně kyselých půdách jehličnatých porostů s podrostem borůvky, brusinky nebo vřesu. Při nedostatku vlhkosti vzniká karbonizovaný mor, při nadbytku vlhkosti vzniká humusová forma rašelinný mor.^[7]

Taxonomický klasifikační systém půd České republiky podle Němečka^[8] rozlišuje podle diagnostických horizontů a dalších znaků 22 půdních typů sdružených do dvanácti referenčních tříd.[9] Půdní typ je základním kritériem pro hodnocení půdního prostředí. Je charakterizován půdotvornými procesy při různých klimatických podmínkách různými fyzikálně-mechanickými a chemickými vlastnostmi půdotvorného substrátu a je určován v terénu podle vizuálního hodnocení znaků a charakteru půdních horizontů.

Nejčastěji vyskytujícím se půdním typem lesních půd jsou kambizemě (KA, dříve hnědé lesní půdy), jež se vyskytují na cca dvou třetinách území (67,3 %). KA poskytují poměrně příznivé růstové podmínky a jsou typické pro většinu lesů středních poloh. Poměrně hojně jsou zastoupeny i přechodně zamokřované pseudogleje (PG), (8,5 %) a ve vyšších a horských polohách chudší a přirozeně kyselé kryptopodzoly (KP), (6,3 %) a podzoly (PZ), (4,9 %).^[10]

KA patří do skupiny půd s převažujícím procesem braunifikace (hnědnutí). Při oxidickém zvětrávání primárních půdních minerálů, obsahujících Fe²⁺, se uvolňují seskvioxidy (Fe₂O, Al₂O₃) jež dávají půdě typicky hnědavé zbarvení. Současně se tvoří sekundární jílové minerály, čímž se půdní hmota obohacuje o jíl. KA jsou většinou nevápnité nebo odvápněné, hluboké až velmi hluboké půdy, jež vznikaly v oblastech mírného, dostatečně vlhkého klimatu, nejčastěji z rankerů (silně skeletovytých půd) a pararendzin (půd vyvinutých ze zvětralin karbonáto-silikátových hornin).^[11]

Původními společenstvy byly listnaté a smíšené lesy tvořené především dubem a bukem, od 3. lesního vegetačního stupně byla přimísena jedle a od 5. lesního vegetačního stupně ve směsi chyběl dub a naopak přistupoval smrk.^[12] Na chudších stanovištích se sekundárním okyselením způsobeným opadem jehličnatých dřevin mohou přecházet k podzolům (podzol).

PG jsou půdy vznikající v dostatečně humidním klimatu (srážky převládají nad vsakem a výparem) procesem zvaným oglejení (charakterizovaným mramorovaným redoximorfním horizontem s šedými skvrnami na rezavém pozadí a vysráženými sloučeninami Fe, Mn, Al, jež se za vlhka znovu mobilizují).

Periodické převlhčení půdy se střídá s dlouhodobějším vyschnutím. PG jsou typické především pro ploché terénní poklesliny, mírně skloněné úpatí svahů a plochá údolí od nížin do hor. Na oglejených (oglejení) půdách nižších poloh byl dominantní dřevinou dub letní, ve středních polohách tvořil smíšené porosty s jedlí, jedle byla dominantní dřevinou vrchovin a horských oblastí. Dub zimní a buk na periodicky převlhčených stanovištích prosperuje špatně.^[13]

PZ a KP patří do skupiny půd se spodickými horizonty. KP mají kypré, rezivé Bvs horizonty nebo iluviální humusem obohacené tmavě rezivě zbarvené humusoseskvioxidické Bhs nebo Bsh horizonty. Pro PZ typický podzolizací vybělený ochuzený horizont Ep.