Degradace lesních půd

Lesní půda, jedna ze základních součástí lesních ekosystémů, je v dynamické rovnováze s živými organismy i atmosférou. Kdykoliv se změní jedna z těchto komponent, jsou ovlivněny i ostatní složky. Z hlediska lesního hospodářství je význam lesní půdy chápán především jako zdroj živin potřebných pro růst lesních porostů. Obecně se přitom na lesní hospodářství nahlíží z hlediska koloběhu látek jako na trvale udržitelné – ideálně by měl být výstup živin z ekosystému představovaný těžbou a využíváním dřeva nahrazen postupným zvětráváním minerálních části s půdy a atmosférickou depozicí . ¹ Avšak již v 19. století docházelo k ochuzování lesních půd o živiny hrabáním steliva - odumřelé biomasy (biomasa) stromů a stařiny podrostu, sloužící jako podestýlka pro dobytek. ² Hoffmeister s dalšími autory ³ předpokládají, že tímto způsobem byla část lesních půd ochuzena ve stejné míře jako ve století dvacátém vlivem znečištění ovzduší. Poškozování lesů v důsledku imisní (imise) zátěže bylo zaznamenáno již v 50. letech dvacátého století, avšak výrazné narušení zdravotního stavu lesů je obecně spojováno až s imisní kalamitou (kalamita), která vrcholila v 70. a 80. letech dvacátého století. K nejvýraznějším škodám na lesních porostech (lesní porost) docházelo zejména v oblasti Krušných hor, kde odumřely lesní porosty téměř na 40 000 hektarech. ⁹ Silně imisně zatíženy byly i lesy v ostatních sudetských pohoří, celkově došlo k výraznému poškození až odumření více než 100 000 hektarů lesů. Hlavní příčinou těchto škod byly vysoké koncentrace oxidu siřičitého, který byl produkován především spalováním méně kvalitního hnědého uhlí. ⁷ Emise oxidu siřičitého v 90. letech 20. století výrazně poklesla ⁵, to vedlo ke snižování objemu imisních těžeb i k  postupnému zlepšování zdravotního stavu lesa v nejvíce poškozených oblastech. ⁹

Pro omezení nepříznivých důsledků imisního znečištění, může lesní hospodářství využívat dva základní přístupy. Jedním z nich je chemická meliorace, tedy úprava půdního prostředí pomocí melioračních materiálu. Využívá se u stávajících porostů i při obnově lesa, zejména při vnášení náročnějších melioračních dřevin. ⁹ Druhou možností je využívání postupů, které působí proti vlivu acidifikace (okyselování půdního prostředí) nebo snižují jeho dopad na lesní půdy. Patří sem například změna způsobu využívání biomasy např. ponechání těžebních zbytků na místě, úprava dřevinného složení směrem k druhům s melioračními účinky a další opatření v oblasti pěstování lesů, jež napomáhají stabilizovat přirozený koloběh látek v lesním ekosystému. ⁴

Mezi nejpoužívanější meliorační opatření patří vápnění. V podmínkách ČR má použití leteckého vápnění pro úpravu půdních vlastností v imisních oblastech již poměrně dlouhou tradici. Při obnově lesů v Krušných horách je používáno od roku 1971. V posledních desetiletích se však výrazně změnily jeho cíle. Zatímco zpočátku bylo používáno jako jedno z opatření pro zvýšení přírůstu lesních porostů, nyní se vápnění používá především jako prostředek, kterým by měla být sníženy dopady dlouhodobé acidifikace. ⁶ Vápnění má však i své nevýhody a rizika. K nim patří zejména to, že se jedná o zásah, který prudce a na relativně krátkou dobu mění chemické podmínky povrchových horizontů. Dochází k homogenizaci půdního prostředí s následným ochuzením diverzity rostlin i mikroorganismů. Změny, ke kterým dochází v důsledku vápnění, mohou dále podpořit přesun kořenů do povrchových horizontů, což ovlivňuje odolnost porostů vůči suchu, mrazu a může zhoršit využitelnost živin v půdě. Za nejvýznamnější riziko vápnění je však považován zvýšený rozklad humusu, ke kterému může docházet na stanovištích s aktivními formami humusu, v půdách s nízkým poměrem uhlíku k dusíku (< 25) a za situace, kdy do lesního ekosystému vstupuje depozicí nadměrné množství dusíku. Vzhledem k tomu, že v ČR jsou depozice dusíku na většině území poměrně vysoké, je potřeba věnovat tomuto aspektu zvýšenou pozornost. Zrychlená mineralizace může způsobit také vyšší uvolňování těžkých kovů poutaných v organické hmotě. Většina těchto potenciálních rizik odpadá při vápnění (zapravení do minerální půdy) k jednotlivým sazenicím při obnově lesa. Použití vápnění při obnově lesa zpravidla zřetelně zvyšuje úspěch obnovy a podporuje také procesy přirozeného zmlazování dřevin na povápněných ploškách. ⁴

Na mnoha místech byla také aplikována minerální hnojiva dodávající do lesních porostů chybějící živiny. V našich současných lesnických poměrech je použití hnojiv nejrozšířenější při obnově lesních porostů v imisních oblastech. Hnojení zde tvoří nedílnou součást komplexu pěstebních opatření, směřujících k úspěšnému dokončení obnovy lesa a k zajištění zakládaných kultur. ⁸

Využitelností vápnění a hnojení v závislosti na stanovišti a stavu porostu se zabývá mnoho vědců a jejich názory bývají často i velmi protichůdné.